Úžasnou krajinu Jeseníků pod Ramzovským sedlem s ještě úžasnější železniční tratí č. 292 do Jeseníka jsem měl rád odjakživa. Ještě důvěrnější vztah jsem si k ní vybudoval během posledních dvou let, kdy jsem po jejích kolejích mnohokrát spěchal horskými úbočími podle potoků nahoru ke skalnatým hřbetům a syrovým loukám a pak zase nekonečnými oblouky přes mosty, po náspech a zářezech dolů za hory k Drobkovi do Javorníka nebo na novou základnu SPJF na Muně. Dunění dieslových lokomotiv v sevřených údolích a zimní závěje nad Lipovou se staly fenoménem. Fenoménem, o kterém právě film především je.
Film Alois Nebel kopíruje dějovou linii komiksové trilogie pouze v nejhrubším obrysu a právě (snad z důvodu předem omezené délky) množství dějových zkratek, výpustek nebo vůbec nezmíněných východisek, ze kterých původní příběh těží, je prvním zklamáním pro zasvěceného diváka - čtenáře. Fakt, že Němý byl upchlý vrah z krakovské věznice, dětství hlavního hrdiny a podrobnější vhled do povah jednotlivých aktérů děje nejsou natolik bezvýznamné, aby bylo možné je z filmu vypustit bez ztráty kusu jeho kouzla.
Rotoskopická technika filmu, na české poměry naprosto výjímečná, která slibovala podle ukázek úžasné výsledky, byla příjemným překvapením a oživením celého díla, nicméně ukázky byly opravdu také těmi graficky nejlepšími úseky děje, proto očekávání vzniklá na jejich základě nemohla dojít naplnění. Přesto je právě technika to, čeho si lze po tématu na filmu vážit nejvíce.
Rok 1989 a Československé státní dráhy, nesmírná romantika nádražíček na pozadí drsných hor, lokomotivy a motoráky, z nichž téměř všechny lze na trati potkat ještě dnes po 22 letech, pohraničí se svojí rozervanou atmosférou, zašlapané osudy, které se probouzí k životu, blázinec v Bílé Vodě, za jehož pustnoucím parkem vede uzoučká cestička k vápence ve Złotym Stoku, jízdní řády, povodně. Důvěrně známé prostředí, které dojímá svojí neměnností a ospalostí, stejně jako nevyslovitelným vnitřním bolem, který musí pocítit každý, kdo v něm stráví víc než víkend na lyžích. Jediné, co je pryč, jsou sovětská vojska. Více či méně skrtých reálií a odrazů skutečných událotí a míst je ve filmu točeném okolo neexistující stanice neuvěřitelně mnoho a na člověka, který byl nejen na místě domnělé stanice, ale i ve skutečném Bílém Potoku (obci vzdálené asi 30 km, do níž nikdy vlak nejezdil) a taky na všech ostatních místech (přímo do budovy hlavního nádraží v Praze jsem dojížděl na studium dopravní fakulty) v příběhu, neskutečně zapůsobí. Škoda je strážního domku u trati do Zlatých Hor, ve kterém se nakonec Nebel usadí a který by stál jen několik stovek metrů od Muny, na místě, kudy chodíme do Głuchołaz na nákup. Dřevěná bouda, která jej ve filmu nahradila se do něj hodí mnohem méně.
Protože plnohodnotné zpracování komiksové předlohy by zabralo minimálně dvojnásobnou délku, je děj deformován, bohužel směrem k horšímu. Pobyt Nebela na hlavním nádraží v Praze, vzpomínky na jeho dětství, vztah s Wachkem, který povýší na Nebelovo místo výpravčího a na závěr dramatická cesta těhotné paní Květy (která ve filmu není vůbec těhotná), jež porodí za pomoci ukrajinských dělníků v lese Nebelovo dítě, bůh v nádražní hospodě a plno dalších součástí příběhu filmu chybí. Nejvíc mu ale chybí vyznění - konec přichází v naprosto nečekané chvíli, kdy děj ještě nebyl uzavřen, završení rozehraných partií se nekoná a diváci zůstávají v kině zaraženě sedět.
Komiks jsem po prvním přečtení nepochopil. Nepochopil jsem jej ani po čtení druhém a teprve v průběhu let jsem začal vnímat jednotlivé scenérie příběhu. Myslím, že ani hrstka lidí v kině kolem mě, kteří komiks nečetli, nevěděla, na co se vlastně dívali. Z kina odcházeli s nechápavými výrazy, zaražení a zamlklí. Také já jsem musel chvíli hledat mezi mosaznými ozdobami a tapetami kina Scala slova, kterými bych jej zhodnotil, neboť mě naplnil spoustou dojemných vjemů, mile blízkých obrazů, ale také neuzavřených linek, které vedou bůhvíkam. Kino Scala za měsíc definitivně končí a já se tou dobou přesně ve 13:18 z hlavního nádraží vydám na sever do Hanušovic, Losin, Jindřichova, Branné, Ostružné, Ramzové…, abych si ještě jednou promítl před očima děj celého filmu. Vždyť „nejlepší film je dívat se za jízdy z okýnka vlaku“.
|
